Absence předžalobní výzvy a (přesto) přiznané náklady řízení

05.04.2017, Mgr. Klára Švandelíková


Již čtvrtým rokem má žalobce, který chce dosáhnout na náhradu nákladů řízení, povinnost zaslat žalovanému nejméně sedm dní před podáním žaloby tzv. předžalobní výzvu. V ní by měl dlužníka kvalifikovaně vyzvat k plnění – sdělit mu, co po něm žádá, z jakého titulu a v jaké výši.[1] Uvedenou podmínku přiznání nákladů řízení procesně úspěšnému žalobci obsahuje ustanovení § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“). Dnes již ustálená judikatorní praxe však zákonné pravidlo značně relativizuje.

Krátce ke smyslu a účelu výzvy k plnění

Institut předžalobní výzvy se v civilním procesním kodexu objevil s účinností od 1. ledna 2013. Tehdy zbrusu nový procesní úkon, za který přísluší žalobci náhrada nákladů řízení, byl do českého právního řádu implementován s úmyslem předcházet zneužívání bagatelních pohledávek ke generování neúměrných nákladů řízení[2], které často několikanásobně převyšovaly žalovanou jistinu.

Předžalobní výzva má být stopkou praktikám věřitelů, kteří nemají zájem na dobrovolných (mimosoudních) úhradách pohledávek, ale jejichž snaha je vedena úmyslem navýšit náklady řízení, nejčastěji o náklady právního zastoupení.[3][4] Zákonodárcův záměr koneckonců potvrdil již při projednávání novely občanského soudního řádu v Poslanecké sněmovně tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, když ustanovení § 142a o.s.ř.[5] před poslanci obhajoval: „(…), je to institut, který dává věřiteli povinnost ještě před tím, než se obrátí na soud vůči neplatícímu dlužníkovi, jej ještě jednou vyzvat před podáním samotné žaloby a dát mu tak poslední šanci, aby dlužník dobrovolně zaplatil.“[6] Pospíšil tehdy vyjádřil přesvědčení, že jde o změnu rozumnou, jež odstraní přílišnou tvrdost zákona a vymýtí případy, kdy je dlužník nucen zaplatit několikanásobek původně bagatelní dlužné částky (např. poplatku za elektřinu či dluhu za jízdu bez platného jízdního dokladu), a to poté, co jej žalobce podáním žaloby nepříjemně překvapí.[7] Postiženi povinností nahradit náklady řízení žalobci v případě, kdy měl tento úspěch ve věci, mají tak být pouze ti, kdo dobrovolně svůj dluh neuhradili, ačkoli o něm věděli.[8]

Výše uvedený smysl a účel zákona však často neměly na paměti soudy, když procesně úspěšným žalobcům nepřiznávaly náhradu nákladů řízení toliko pro absenci předžalobní výzvy k plnění.[9] Změna, která měla odstranit přílišnou tvrdost zákona ve prospěch dlužníků, se tak formalistickým rozhodováním obecných soudů stala tvrdou vůči věřitelům.

Přiznání náhrady nákladů při nezaslání výzvy

Zákon pamatuje na případy, kdy jsou v konkrétním závazkovém vztahu přítomny důvody hodné zvláštního zřetele, pro které není spravedlivé žalobce diskvalifikovat od přiznání náhrady nákladů řízení, ačkoli před podáním žaloby nezaslal dlužníkovi výzvu k plnění. Soud tak může podle ustanovení § 142a odst. 2 o.s.ř. výjimečně rozhodnout, že žalobci náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přizná, i když nenaplnil podmínku dle odstavce prvého. Uvedená výjimka z pravidla se dle komentářové literatury uplatní například v situacích, kdy má (měl) dlužník vůči věřiteli vícero pohledávek, které nikdy dobrovolně neplnil, nebo v situacích, kdy je dlužník nedosažitelný. Procesní úkony účastníků řízení by měly mít svůj reálný význam a zákon by neměl ukládat účastníkům řízení povinnosti toliko formální povahy, pokud by takový postup nepřinášel reálný užitek pro samotné civilní soudní řízení.[10] Proto by nemělo být v zásadě ani třeba, aby věřitel předžalobní výzvu dlužníkovi zaslal, pokud ten o své povinnosti prokazatelně ví anebo dal věřiteli najevo, že (ze smyšlených a zástupných důvodů) odmítá svou povinnost splnit.[11]

Ad absurdum si lze při opačném výkladu představit situaci, kdy dlužník/žalovaný zneužívá procesní právo tím, že při vědomosti o existenci a důsledcích ustanovení § 142a o.s.ř., neúměrně (a záměrně) prodlužuje řízení, čímž generuje protistraně náklady řízení, které by jí jinak nevznikly, neboť mu nehrozí uložení povinnosti k jejich náhradě. Je to právě dlužník, respektive žalovaný, kdo zavdal opomenutím splnit svou povinnost řádně a včas důvod k zahájení řízení, a proto nelze takové důsledky jednání žalovaného považovat z pohledu žalobce za spravedlivé.[12] Zneužití práva by v takovém případě nemělo požívat ochrany, a soudy by s odkazem na ustanovení § 2 o.s.ř. měly dbát, aby k takovým excesům účastníků řízení nedocházelo.

(Ustálená) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu

Výše uvedené teze potvrzuje též celá řada rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle usnesení ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, je při výkladu právních norem nutné, aby soud vycházel kromě doslovného znění zákona též ze smyslu a účelu aplikovaného ustanovení, a pokud je to nutné, aby jeho smysl a účel před doslovným zněním upřednostnil a od textu zákona se odchýlil (výklad e ratione legis).[13] Smysl a účel předžalobní výzvy „je nezbytné mít na zřeteli v případech, kdy žalobce požadavku ustanovení § 142a o. s. ř. nedostojí a nezašle žalovanému výzvu k plnění (…).“  Žalobce sleduje podáním žaloby, kterou se po žalovaném domáhá úhrady peněžité pohledávky, především (nejde-li o exces, kdy je skutečným a hlavním důvodem nepřiměřené zhodnocení pohledávky o náklady řízení) dosažení exekučního titulu, a současně zabránění případnému promlčení pohledávky. „V takovém případě není žádný důvod (vyjma situace předvídané ustanovením § 150 o. s. ř.), aby žalovaný (dlužník) byl zbaven povinnosti nahradit (procesně úspěšnému) žalobci účelně vynaložené náklady řízení.“ Tento závěr odůvodnil mimo jiné nutností respektovat zásadu rovnosti účastníků před soudem plynoucí z ústavního pořádku, a „posuzovat otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv dotčených osob (žalobce a žalovaného).

Podle Nejvyššího soudu je při aplikaci § 142a o.s.ř. vždy třeba přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, zejména jde-li o povahu a výši uplatněné pohledávky ve vztahu k povědomí dlužníka o její existenci, a dále k postoji dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žalobního návrhu. Nejvyšší soud zároveň upozornil na skutečnost, že pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu. „[A]bsence výzvy [nebude] podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (viz např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a o. s. ř. zaplatit (…), není dán sebemenší důvod sankcionovat pochybení věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění.

Ke stejným závěrům došel senát 29 např. v usneseních sp. zn. 29 Cdo 506/2015, sp. zn. 29 Cdo 2620/2014, sp. zn. 29 Cdo 947/2014-80 či sp. zn. 29 Cdo 1154/2014. Před třemi měsíci je navíc senát 21 stejného soudu označil za ustálenou soudní praxi, a to ve svém usnesení ze dne 3. června 2016, sp. zn. 21 Cdo 582/2015.

Ustanovení § 142a o.s.ř. neuniklo ani pozornosti Ústavního soudu, který se vůči formalistickému výkladu právních norem obecnými soudy konstantně vymezuje negativně. Ve svém nálezu ze dne 18. května 2015, sp. zn. I. ÚS 4047/14, dospěl ochránce ústavnosti k závěru, že „správná aplikace [ustanovení § 142a o.s.ř.] je podmíněna řádným a úplným pochopením jeho účelu. Teleologickým výkladem daného ustanovení lze dospět k závěru, že stěžejním důvodem pro jeho zakotvení bylo zamezit neúměrnému a neúčelnému navyšování nákladů soudního řízení, které zejména v případech tzv. formulářových žalob měly představovat zdroje snadného výdělku.“ Uvedeným nálezem tak nepřímo posvětil postoj Nejvyššího soudu.

Závěrem

Ztráta nároku na náhradu nákladů řízení procesně úspěšného žalobce, tedy sankce za opomenutí zaslat žalovanému před samotným podáním žaloby výzvu k plnění, která vyplývá z doslovného výkladu ustanovení § 142a o.s.ř., bude v důsledku dnes již ustálené judikatorní praxe využívána soudy jen po málu, a to pouze pro náklady v řízení nalézacím.[14] Z pohledu vyváženosti ochrany základních práv a oprávněných zájmů obou účastníků soudního řízení lze takový postoj jen kvitovat. Pokud totiž dlužník neplní svůj dluh, jehož si je i bez zaslání výzvy dle § 142a o.s.ř. plně vědom, nelze považovat za spravedlivé, aby byl věřitel nákladovou imunitou dlužníka postaven do tak nevýhodné situace, že pro absenci formálního procesního úkonu ztratí možnost získat náhradu nákladů, které vynaložil k účelnému uplatnění své pohledávky, a už vůbec nelze připustit, aby měl žalovaný prostor zneužívat procesní právo k úmyslným průtahům řízení, jež by ve svém důsledku vedly jen k dalšímu navyšování nákladů žalobce.


Mgr. Klára Švandelíková

advokátní koncipientka, GHS Legal, s.r.o.


[1] Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 498 a násl.

[2] Viz např. usnesení KS v Plzni z 31. 3. 2014, sp. zn. 64 Co 41/2014, SR 7-8/2014 str. 264.

[3] Op. cit. sub 1.

[4] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 19. února 2015, sp.zn. 29 Cdo 4388/2013.

[5] Ustanovení nebylo v původním vládním návrhu obsaženo, doplnil jej až Ústavně právní výbor PSP ČR, viz  sněmovní tisk 537/3. Vzhledem k tomu chybí k ustanovení důvodová zpráva.

[6] 40. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, konaná dne 7. června 2012 [bod číslo 10, vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (sněmovní tisk 537) druhé čtení], dostupné na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/040schuz/s040108.htm#r6.

[7] Kovářová Kochová, I., in Občanský soudní řád: Praktický komentář. Dostupné z ASPI.

[8] Op. cit. sub 4.

[9] Např. směnečné platební rozkazy Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2013, č. j. 50 Cm 55/2013-14, resp. ze dne 16. října 2013, č. j. 7 Cm 263/2013-16, Krajského soudu v Brně ze dne 13. června 2013, č. j. 42 Cm 10/2013-20, resp. ze dne 21. června 2013, č. j. 5 Cm 151/2013-18, Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. srpna 2013, č. j. 3 Cm 200/2013-16 aj    

[10] Op. cit. sub 7.

[11] Op. cit. sub 1.

[12] Op. cit. sub 1.

[13] Odkázal přitom na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21.5.1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96.

[14] Podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.5.2015, č.j. 20 Co 176/2015-81, podle kterého odepření náhrady nákladů řízení úspěšnému žalobci podle ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. se vzhledem ke svému účelu uplatní jen v řízení před soudem I. stupně, neboť v odvolacím řízení je již žalovaný s žalobním nárokem z předchozí fáze řízení srozuměn