Sportovní pravidla a jejich vliv na rozhodování soudů

14.01.2020, Milan Gašparík


Jelikož je rozhodovací činnost NS ČR týkající se újmy na zdraví při výkonu sportovní činnosti poněkud vzácná, jedná se o další vodítko ozřejmující vliv existence sportovních pravidel na soudní praxi.    

Postavení sportovních pravidel v systému pramenů práva

Pojem sport upravuje ust. § 1 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, jako veřejně prospěšnou činnost poskytovanou v celospolečenském zájmu. I výkon činnosti veřejně prospěšné je však nutno regulovat, a to z jednoduchého důvodu – aby nedošlo k nedůvodné újmě ve sféře osob tuto činnost provozujících.

Na druhou stranu je nutné uvést, že nejvýznamnějším pramenem práva v kontinentální právní kultuře je právní předpis jakožto apriorní způsob regulace svých adresátů. Právní předpis je souhrnem právních norem, tedy obecně závazných pravidel chování preskriptivního charakteru. Právní norma totiž prostřednictvím modalit normativnosti, tedy pomocí příkazů, zákazů a dovolení, stanovuje adresátům žádoucí chování, z něhož pro ně vyplývají různá práva a povinnosti subjektivní povahy.[1] Specifickým znakem právních norem je skutečnost, že jsou vytvořené, resp. uznané, a vynucované státní mocí. Právě tímto se právní norma odlišuje od jiných normativních aktů, např. od předpisů orgánů profesních samospráv nebo soukromoprávních entit, a tedy i od pravidel sportovních.

Jedním z prvních rozhodnutí českých soudů týkajících se postavení pravidel sportovní hry je rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1978, sp. zn. 10 Co 190/76. Soud v předmětné věci mimo jiné okrajově vymezil jejich povahu, když stanovil, že „pravidla sportovní hry sice nejsou právními předpisy, avšak pro hráče této hry nedodržení pravidel hry znamená zanedbání povinnosti předcházet hrozícím škodám.“ Sportovní pravidla tedy nejsou považovány za obecně závazné prostředky právní regulace, v právu však sehrávají významnou roli s ohledem na specifika sportovní činnosti jako takové.

Na výše uvedené navazuje i usnesení NS ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1506/2004, které se sice zabývalo konkrétně pravidly lyžařského sportu, ale mám za to, že závěry v něm uvedené lze zobecnit na sportovní pravidla jako celek. Soud v něm uvedl následující: „Pravidla chování pro lyžaře, vydaná Mezinárodní lyžařskou federací FIS, obsahují normy, jejichž dodržováním má být zajištěna bezpečnost uživatelů sjezdovky a slouží tak k předcházením vzniku škod, s nimiž zákon spojuje odpovědnost. I když nejsou obecně závazným právním předpisem, jsou tato pravidla pro lyžaře na sjezdové trati závazná, a to bez ohledu na to, zda jsou pramenem práva či nikoliv.“

V neposlední radě nelze opomenout rozhodnutí uvedené v úvodu tohoto článku, které lze, co se týče zabývání se sportovními pravidly, označit za nejnovější v rozhodovací činnosti českých soudů. NS ČR ve svém usnesení, sp. zn. 6 Tdo 425/2019, říká, že: „významu nabývá i metodika Českého horolezeckého svazu, na kterou ve svých rozhodnutích poukázaly soudy nižších stupňů, neboť se jedná o jediný regulační prostředek u tohoto velmi riskantního (extrémního) sportu (pozn. horolezectví), jenž má přispět k tomu, aby si osoby tento sport provozující osvojily takové návyky, které mají možnost vzniku úrazových dějů minimalizovat. Již proto nelze bagatelizovat její význam, neboť jiná pravidla stanovena nejsou a jejich potřeba je zřejmá. Zmíněná pravidla totiž zvyšují bezpečnost osob věnujících se tomuto sportu. Již proto nelze soudům nižších stupňů vytýkat, že příslušná ustanovení metodiky při posuzování věci obviněného zohlednily.“

Vztah sportovních pravidel ke generální prevenční povinnosti

Samotná skutečnost, že sportovní pravidla nejsou v hierarchii norem postavena naroveň právních předpisů však ještě sama o sobě neznamená, že se tyto prameny v praxi uplatňují izolovaně bez vzájemné korelace. Právě naopak, z rozhodovací praxe soudů plyne, že porušení sportovních pravidel se považuje za jednání porušující generální prevenční povinnost[2], čímž dochází k založení občanskoprávní odpovědnosti za porušení povinnosti stanovené zákonem.[3] K tomu viz např. usnesení NS ČR ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, dle kterého „aplikace ustanovení § 415 ObčZ (pozn. dnes ust. § 2900 ObčZ) přichází v úvahu, neexistuje-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Jednání v rozporu s tímto ustanovením je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 ObčZ (pozn. dnes ust. § 2910 ObčZ).“ 

Poměrně dlouhou dobu se uplatňoval názor, že civilněprávní odpovědnost je založena jakýmkoliv porušením sportovních pravidel. Nosným bodem tohoto proudu byl zejména výše citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 Co 190/76. Soud jím stanovil, že „nedodržení pravidel sportovní hry (např. kopané), spočívající v použití pravidly nedovoleného (zakázaného) způsobu hry, je nutné posoudit jako jednání odporující povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví (pozn. dnes ust. § 2900 ObčZ). V důsledku toho jde o porušení právní povinnosti, jež zakládá odpovědnost za škodu (pozn. dnes ust. § 2910 ObčZ).“ 

K prolomení této koncepce došlo až po téměř 50 letech, rozsudkem NS ČR ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 493/2015, dle kterého „aby porušení pravidel sportovní hry vedoucí ke škodě na zdraví mohlo být považováno za porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 415 ObčZ 1964, musí mít určitou vyšší intenzitu, tedy musí podstatným způsobem vybočovat z běžného způsobu hry… Tento závěr je promítnutím zásady v obecné rovině formulované citovanou judikaturou tak, že každý je povinen zachovávat (jen) takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní situaci rozumně požadovat.“ V praxi to tedy znamená, že civilněprávní odpovědnost nastupuje nikoliv při každém porušení sportovních pravidel, nýbrž pouze při porušení excesivním, které svou povahou a intenzitou zjevně přesahuje hranici toho, co je při výkonu konkrétního sportu považováno za přijatelné.

Trestněprávní následky porušení sportovních pravidel

Ani uplatnění civilněprávní odpovědnosti ještě ve své podstatě nevylučuje existenci odpovědnosti trestněprávní. Při jejím posuzování u případných trestných činů spáchaných při výkonu sportovní činnosti sehrává významnou roli korektiv spočívající v zásadě subsidiarity trestněprávní represe.[4] Jak vyplývá ze stanoviska trestního kolegia NS ČR ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, „zásada subsidiarity trestní represe, jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot.“

Jak stanovil NS ČR v dalším rozhodnutí, konkrétně v usnesení ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1355/2006, „účelem pravidel sportovních her je nejen stanovit soupeřícím stranám rovné podmínky, ale současně i chránit zdraví hráčů před zákroky, které zpravidla či alespoň občas vedou k jejich zranění. Na dodržení herních pravidel je společenský zájem. Z tohoto pohledu je pak zapotřebí přísně individuálně posuzovat vzniklá zranění hráčů nejen v jednotlivých druzích sportu, ale i míru porušení daných pravidel, upravujících to či ono sportovní odvětví. Teprve na základě takovéhoto posouzení lze dospět k závěru, zda vzniklé zranění protihráče lze posuzovat ještě v rámci sportovních pravidel, či zda již připadá v úvahu aplikace trestního práva… Nejvyšší soud je toho názoru, že normy trestního práva je namístě uplatnit tam, kde posuzované jednání je zaviněným excesem z příslušných ustanovení sportovních pravidel v tom smyslu, že jde o jednání, které není těmito pravidly dovoleno a není těmito pravidly pokud jde o způsobený následek na zdraví sankcionováno. Nejvyšší soud tedy není zastáncem názoru, že cokoli se odehrává v rámci sportu, je nutno posuzovat toliko na základě příslušných sportovních pravidel a že ingerence práva i ve formě vyvození trestní odpovědnosti sportovců je vyloučena.“

Zejména při kontaktních sportech se potom uplatní závěr, že „při posuzování trestní odpovědnosti sportovců za zákroky v kontaktních sportech je třeba posoudit nepřiměřenost zákroku vzhledem k herní situaci (včetně použití nepřiměřené síly, kterou konkrétní zákrok nevyžadoval) a povahu předchozích zákroků hráče v obdobné herní situaci“, jak vyplývá z usnesení NS ČR ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 561/2016.

Již v úvodu citované usnesení NS ČR ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 6 Tdo 425/2019, s výše uvedeným úzce souvisí. Dle něj totiž platí, že „jestliže v průběhu výkonu sportovní činnosti některý z účastníků zaviněně poruší stanovená pravidla této činnosti a v důsledku toho způsobí jiné osobě (jinému účastníku) újmu na zdraví, pak s přihlédnutím zejména k povaze činnosti a k závažnosti porušení daných pravidel není vyloučena ani trestní odpovědnost takového účastníka. Pokud tedy zaviněně nedodrží uvedená pravidla, lze u něj dovodit porušení tzv. obecné prevenční povinnosti uložené každému podle § 2900 ObčZ nebo nedodržení potřebné míry opatrnosti.“ 

Na to navazuje i usnesení NSČR ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 68/2010, dle kterého se „Nejvyšší soud identifikoval i s názorem, že význam pravidel vydaných Mezinárodní lyžařskou federací (FIS) jako jediného regulačního prostředku nelze bagatelizovat… Pokud lyžař zaviněně nedodrží uvedená pravidla, lze u něj dovodit porušení tzv. obecné prevenční povinnosti uložené každému podle § 415 obč. zák. (pozn. dnes ust. § 2900 ObčZ) nebo nedodržení potřebné míry opatrnosti.“ 

I zde tedy významnou roli sehrává generální prevenční povinnost, jejíž porušení při vyšší intenzitě může založit trestněprávní odpovědnost. V obou těchto rozhodnutích totiž dospěly soudy ke stejnému závěru, a to že „způsobí-li takovým porušením z nedbalosti jinému těžkou újmu na zdraví, přichází v úvahu jeho trestní odpovědnost za trestný čin ublížení na zdraví.“

Závěr

V rozhodovací praxi soudů sice platí zásada iura novit curia, avšak právní předpisy nejsou jedinými předpisy, které soudy musí při své činnosti brát v úvahu. Zejména oblast sportu není regulována normami s právní silou zákona, nýbrž pouze předpisy soukromoprávními a hlavně obecně nezávaznými. Při posuzování případných deliktů souvisejících s výkonem sportovní činnosti, nehledě na to, jestli se jedná o delikt civilní či trestní, tedy sehrávají významnou roli právě tyto obecně nezávazné předpisy ve formě pravidel jednotlivých sportovních odvětví. Jelikož jsou sportovní pravidla významným vodítkem k pochopení smyslu konkrétních sportovních činností, soudy je nemohou ignorovat. Naopak je v zájmu dotčených jednotlivců, zejména však v zájmu spravedlivého a zákonného rozhodování, aby soudy tato pravidla nejen správně pochopily, ale i důkladně interpretovaly a vhodně aplikovaly. 



[1] Hendrych, D. a kol. Právnický slovník, Praha 2009

[2] Ust. § 2900 ObčZ zní: „Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.“

[3] Ust. § 2910 ObčZ zní: „Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.“

[4] Ust. § 12 odst. 2 TZ zní: „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“

trestní právo občanské právo sportovní právo judikatura sport